Anton poprvé vstupuje na frontu s nadějí a odhodláním. Jenže už první den se mění v noční můru – přímý zásah zničí vchod do bunkru a on zůstává uvězněn pod zemí. Kolem jen ticho, prach, tma a několik metrů betonu mezi ním a světem. V první chvíli se snaží zachovat klid a využít zbytky výbavy, aby se dostal ven. Čas však plyne jinak v prostoru, odkud není úniku. Optimismus střídá panika, bolest a únava. Anton zkouší rádio, kopání, volání – marně. Zůstává sám se svým dechem, s blikající baterkou a vzpomínkami, které se začínají prolínat s halucinacemi.
Když se objeví malá krysa, Anton v ní vidí víc než jen zvíře – je to poslední živý tvor, s nímž může sdílet strach i naději. Jeho svět se smrskává na několik metrů čtverečních, ale zároveň se rozšiřuje o vnitřní prostor přežití, kde hranice mezi realitou a představou mizí.
Film je intenzivní fyzickou i psychologickou studií člověka na hraně existence. V izolaci, kde ztrácí smysl čas i rozum, se Antonova osamělost mění v tiché svědectví o absurditě války – a o křehké síle lidské vůle přežít i tam, kde už není proč.
